• Ano. Včera nastal ten den, kdy bylo třeba udělat jeden velký krok. Krok do neznáma. Dnes už jsi jen vzpomínkou má Velká Dámo. Brečím. Stále brečím. (Jsem jak malá.) Snad bylo to naposled, co řekla jsi mi nashledanou? Nemohlo! Trvám na tom. Nashledanou se říká proto, že oba víme, že se zase shledáme. Proto nashledanou a né sbohem. Já věřím, ať už v tomto životě nebo v dalším, že se potkáme. A budeme se potkávat zas a znovu. Brečím…jako želva. Já chci Tě potkávat neustále. Pověz mi má Velká Dámo, kdy se zase objevíš přede mnou? Kdy mě úsměvem svým pohladíš? Kdy mě probodneš svýma hnědýma očima? Chci zase zapadnout do hlubin čokoládového odlesku. Chci zase vidět Tvou tvář. Chci vidět Tvé havraní vlasy, jak září. Chci Tvou velkou osobnost spatřovat den co den…nejde to. K čertu, nejde to. A tak tu sedím, do dáli hledím…a vzpomínám.