• Nezařazené 11.11.2014 1 Comment

    Vítej na eBlogu. Toto je tvůj první příspěvek. Můžeš jej upravit nebo vymazat a začít s psaním vlastních příspěvků do blogu!

  • Čuz,

    Všichni, kdo chcete si můžete prohlédnout můj nový web:

    http://michaela-olsavska4.webnode.cz/

    Sayonara.

  • Zdravím Tě má Velká Dámo.

    Jsem ráda, že mám tolik šancí Tě alespoň párkrát do týdne vídat, jak si kráčíš po ulici. Jsem velmi šťastná, když Tě spatřím, ale bohužel Tě nikdy nestřetnu. Vždycky jsi tak daleko. Dnes večer to ale bylo jiné. Dnes večer jsem Tě střetla osobně. A to přímo ve svém snu.

    Byl to velice živý sen. Byla jsem v nemocnici a Ty jsi mě odtamtud chtěla dostat. Věděla jsi, že tam nepatřím a snažila ses všechny okolo přesvědčit. Nevím, jestli se to podařilo, ale to teď není podstatné. Podstatné je, že v tom snu jsi vyvolávala žáky a komunikovala s nimi. Pak přišla řada na mě. Zadalas mi úkol: „Budeš mluvit na téma SLOVO.“ Nejkrásnější na tom bylo, že jsi pevně věřila, že já to zvládnu, že se postavím a dokážu mluvit mezi tolika lidmi. Tys mi věřila. A já se v tu chvíli probudila. Probudila jsem se s pocitem, že mi někdo věří, že někdo ví, že to zvládnu. A tak jsem se rozhodla, že ten úkol vypracuji. Bohužel Ti ho nebudu moci přednést, ani před nikým, ale pevně věřím, že Ty víš, že to jednou zvládnu. Tak tady je má úvaha na téma slovo.

    Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. Tak nějak to vše začalo…

    Každé slovo má nějaký význam nebo více významů. Je to jakýsi kód, kterým se lidé dorozumívají. Existuje mnoho slov, mnoho významů. Na světě je tolik jazyků a každý ten jazyk má jiná slova. A jak se je učíme?

    Nejčastěji přejímáním a nápodobou od rodičů. Když se dítě narodí neumí žádná slova, neumí mluvit. Teprve tehdy, když na něho rodiče začnou mluvit, začne opakovat slova, prve sice žvatlá, ale později mluví souvisle. Krásně se mu rozvine slovní zásoba. A co je hlavní, naučí se myslet ve slovech. A jak jde čas, člověk se učí stále nová a nová slova, jak ve svém jazyce, tak v jazykách cizích.

    Podle mě se nedá říct, že jeden jazyk je krásnější než druhý, každému se líbí něco a druhému též. Avšak, kdybych měla zhodnotit svůj rodný jazyk, tak bych ho za nic na světě nevyměnila. Je dokonalý.

    Víš, moc si tě vážím. I Ty jsi mě naučila myslet a mluvit a ani o tom nevíš.

    Snad je to vše, co jsem chtěla říct. Vím, tuhle úvahu si zřejmě nikdy nepřečteš. A je to škoda, protože já Ti chtěla moc dokázat, co umím. Chtěla jsem Ti dokázat, že slovem umím operovat: že slova umím psát, že slovem umím myslet a hlavně, že slovy umím mluvit. A co víc, „slovem“ se chci živit. Kéž bys věděla, že „slovo“ je můj osud.

  • Ano. Včera nastal ten den, kdy bylo třeba udělat jeden velký krok. Krok do neznáma. Dnes už jsi jen vzpomínkou má Velká Dámo. Brečím. Stále brečím. (Jsem jak malá.) Snad bylo to naposled, co řekla jsi mi nashledanou? Nemohlo! Trvám na tom. Nashledanou se říká proto, že oba víme, že se zase shledáme. Proto nashledanou a né sbohem. Já věřím, ať už v tomto životě nebo v dalším, že se potkáme. A budeme se potkávat zas a znovu. Brečím…jako želva. Já chci Tě potkávat neustále. Pověz mi má Velká Dámo, kdy se zase objevíš přede mnou? Kdy mě úsměvem svým pohladíš? Kdy mě probodneš svýma hnědýma očima? Chci zase zapadnout do hlubin čokoládového odlesku. Chci zase vidět Tvou tvář. Chci vidět Tvé havraní vlasy, jak září. Chci Tvou velkou osobnost spatřovat den co den…nejde to. K čertu, nejde to. A tak tu sedím, do dáli hledím…a vzpomínám.

  • Aloha
    Tak tu máme poslední den srpna a v pondělí to vše zase začne. Pro někoho nový start ve škole, pro mě velký den D. Poprvé budu maturovat na podzim tohoto roku. Už se nemůžu dočkat, že to budu mít za sebou. Jsou to nervy, to Vám tedy povím.Také jsem se přihlásila na jednoletý pomaturitní kurz anglického jazyka, tak snad mi ten rok něco dá.
    Na Slovensku bylo super, klidně bych tam vydržela celé léto, ale to nejde.
    Po ukončení maturity jsem se rozhodla, že si koupím pro radost knihu Vrána od Jamese O´barra. Je to poměrně slavný komiks a už se těším, až si ho přečtu. Dnes se zase chystám učit - je to nekončící boj, ale holt musím.
    Tak se mějte fajn. :-)

  • Konnichiwa.

    Tak jsem včera byla na koupališti. Voda byla ledová, ale příjemně osvěžující. Možná bych tam mohla chodit častěji. Léto se krátí, brzy už bude srpen a pak září.  Slavné září. Jak já se na něj těším nebo spíš, aby už bylo za mnou. Muhaha. V pondělí jedu na Slovensko na dva týdny. Doufám, že se počasí vydaří, abych mohla být stále venku. Já vím, to asi nepůjde.

    Dávám sem jeden klip. Ten anime seriál je fantastický. =) Vřele doporučuju, ale raději trošku staším osobám než dětem. :D Ptáte se proč? Pusťte si ho a uvidíte sami. :D

    Tady je jeden opening:

    Bokusatsu Tenshi - Dokuro-chan

    Přeji příjemnou podívanou. OMFG. ROFL.

    Sayonara.

  • こんにちは! Konnichiwa!

    Dneska přicházím s malou úvahou. Příjemné počtení.

    “Až se na konci poohlédnu za svým životem, nevím, jestli se pod něj podepíšu.”

    Chtěla jsem psát o svém životě, ale nakonec jsem se rozhodla, že to škrtnu.

    Zjistila jsem, že jsem srab. Nemám sílu zhodnotit svůj život. A navíc, je to příliš soukromé, ale s tím se spíš omlouvám ze své slabosti.

    O čem tedy dnes budu psát? Chělo by to nějakou inspiraci, abych napsala plnohodnotný článek. Ale ta nepřichází a nepřichází, tak si tu tak tlachám nadarmo. Ale? Už vím, budu psát o paní Osamělosti.

    Přichází za mnou každý den. Ponejvíce večer. Tmu přímo miluje, je to její doba. Ta, kterou já nesnáším. Co je vlastně osamělost?
    Je to, když večer usínáte a nemáte nikoho po boku. Je to, když ráno vstáváte a hledíte na vedlejší prázdnou matraci.
    Je to, když ráno snídáte a druhá sklenka zůstává prázdná. Je to, když jdete na procházku a nemáte komu říct, co vás dnes potkalo. Je to denní i noční snění, bez nikoho, bez probuzení.
    Snad za celý život potkával ji každý. Musel. Ve své podstatě, je každý Sám. Každý žije svůj život za sebe. Ať chcete nebo ne, v mnoha okamžicích jste sami - osamělé bárky na moři. I umírat budete sami. Nikdo to za vás neudělá. Ano tuto velkou věc, na kterou zůstáváte neradi sami. Upřímně, bojím se být sama a zároveň jsem sama každý den. Někdy Vás to vzrušuje, dodává pocit, že jste silní, když dokážete být sami se sebou a spokojeni. Ale někdy vás to tíží. A to je ten okamžik, kdy máte v srdci díru. Nevyplněnou, prázdnou díru. Po někom, po něčem, co Vám chybí.
    A co chybí mně? Je toho spousta. Nejvíce však lidé. Ano bez těch si nedokážu představit svůj život, a přitom i oni mě nechávají osamělou. Osamělost může býti dar i utrpení zároveň. Ten, kdo se se sebou ještě nesmířil může trpět velice. Ale i ten kdo je se sebou spokojený občas trpí. Protože Vám stále někdo(něco) CHYBÍ.
    Já se s tím peru už dlouho, ale ten pocit osamělosti mě přerůstá. CHYBÍ mi toho tolik, že jediným řešením, zdá se mi, je přestat lpět. Přestat mít touhu. Ale co je člověk bez Touhy? Kam směřuje, co tu chce?
    A to je to. On snad ani nic nechce. Snad nějaký asketa, snad nějaký poutník dokáže takto žít. Bez chtění a lpění. Nejsem jím - bohužel. A nikdy nebudu. Zdá se mi to trochu masochistické.
    Přeji Vám, aby jste se v sobě dokázali najít. A vypořádali se s osaměním. Někdy je to boj, někdy je to výhra.

    さようなら. Sayōnara.

  • Být s Tebou navěky,                                                                                                                                                 to bych si přál.
    Krásný to pocit,
    v srdci mě hřál.


    Ale Ty musíš pryč.
    Zmizíš mi s nadhledem.
    Navěky slovo je,
    být spolu nesvedem.

    Chtěl bych být motýlem.
    A křídla roztáhnout.
    Na koni sedět.
    Do dáli hledět.
    A uzdu utáhnout.

    Chtěl bych být pavoukem.
    Své sítě příst.
    U stolu sedět,
    a s Tebou jíst.

    Marné je slovo.
    Marné jsou věty.
    Být s Tebou přál bych si.
    Tam býti, kde Ty.

  • Chybíš mi, chybíš mi, čemu se divíš?

    Chybíš mi, chybíš mi, už zase mizíš.

    Příliš krásná na to, aby znala opravdový milování.

    Příliš krásná na to, aby uschla na mých vlhkých dlaních…

    Milá P.,

    Píšu Ti dopis, který si zřejmě nikdy nepřečteš. Dám ho do lahve a vhodím do moře. Ať si pluje svobodně ve volném prostoru někam daleko, tak jako odplula sis Ty. Zbývá nám ještě jedno jediné  krátké setkání, a pak? Zmizíš navěky.

    Znám Tě, no bude to už tak pět let. Už tehdy ses odlišovala od ostatních nejen svým půvabem a krásou, ale také srdečností a vtipností. Chytré poznámky, vtipné, ostré glosy, to bylo Tvoje.  Když po Tobě někdo střílel slovami, dokázalas ho vždy uzemnit. Vždy, když jsi vešla do místnosti, sálala z Tebe jakási majestátnost. Ohromnost. Velkolepost. Jak moc jsem si přála mít Tvoji duši. Obdivovala jsem Tvoji paměť, kolik sis toho dokázala zapamatovat. Obdivovala jsem Tvou chytrost. Neměla obdoby. Obdivovala jsem Tě celou. Jsi velká osobnost. Na takové se nenaráží každý den. Bylo snadné mít Tě v oblibě…snad většina má Tě v oblibě. Ale dnes už nejde o oblibu. To, co Tys zanechala v mém srdci a mé mysli, nezanechalo příliš mnoho lidí. Jsi diamant, tak třpyť se pro radost ostatních dál. V mém srdci po Tobě zbude jen velká nezalepitelná díra. A taky místo, místo, které vždy bude patřit jenom Tobě. Možná jsem pro Tebe neznamenala moc, ale Ty pro mne všechno. Nesnesu pomyšlení na odchod.

    Přeji Ti, abys dostala to, po čem v životě toužíš.  Abys měla vždy při sobě lidi, které tam chceš mít. Musím to říct, ač nerada. Už se to totiž blíží. A až to bude pryč. Řeknu jen: Game over.

    S láskou Michaela.

    P.S.

    Nothing’s gonna change my love for you!

    You ought know by now how much I love you!

    One thing you can be sure of

    I’ll never ask for more than your love!